Rychlý pohled na současný stav světa a globální politickou a ekonomickou oblast neposkytují zrovna důvody k optimismu. Vztahy mezi velmocemi se stále zhoršují, vleklé konflikty neutichají a multilaterální systém založený na pravidlech se pohybuje po nejisté trajektorii.

Na geoekonomické frontě se globalizace zpomaluje a někteří naznačují, že jsme vstoupili do období deglobalizace. Pokrok dosažený během několika desetiletí rostoucí globální ekonomické integrace a globálního ekonomického růstu je ohrožen rostoucím napětím v obchodních vztazích; rostoucí populistickou přitažlivostí protekcionistické politiky v některých koutech světa; a narušením globálních hodnotových a dodavatelských řetězců v důsledku exogenních otřesů, jako je pandemie covid-19.

Existuje naděje na budoucnost multilateralismu a globálního řádu založeného na pravidlech. A odpovědi na něj mohou ležet nejen ve Washingtonu, Bruselu a Pekingu, ale i v metropolích jako Astana, Brasília a Jakarta. Vzhledem k tomu, že se zdá, že velmoci nemohou (nebo nechtějí) udržet strategickou stabilitu, střední mocnosti mohou být v podstatě nejlepší nadějí na obnovení multilaterality.

Zatímco střední mocnosti pokrývají různorodou skupinu zemí (od Austrálie a Kanady po Jižní Afriku, Turecko a Kazachstán), sdílejí některé společné rysy: jejich odpor k vidění světa s nulovým součtem a konfrontace velmocí; a odhodlání pro nezávislý zahraničněpolitický kurz. Jsou to země se schopnostmi, které se jednotlivě nemohou rovnat schopnostem velmocí, ale přesto mohou tvořit výsledky spojením zdrojů a prací prostřednictvím aliancí a koalic.

Střední mocnosti ve 21. století jsou mnohem odolnější z hlediska demografických, ekonomických a vojenských rozměrů. Mají dostatečný ekonomický a geopolitický vliv, aby nebyly nuceny podporovat jednu supervelmoc, jak se často stávalo dříve. Jsou stále vlivnější, sebevědomější, nezávislejší, s větším manévrovacím prostorem. Jejich rostoucí aktivita a přítomnost na světové scéně mohou přispět ke globální stabilitě tím, že poskytnou další zdroje rovnováhy, dialogu a diplomacie.

Kazachstán pevně patří do této kategorie, ve skutečnosti neustále překračuje svou váhu z hlediska regionální a globální role a vlivu díky své pečlivě budované staleté zahraniční politice.

Během více než tří desetiletí od nezávislosti v roce 1991 Kazachstán využil své geostrategické pozice v srdci Eurasie, aby se stal regionálním centrem obchodu a obchodu spojujícím Evropu a Asii. Dnes je to jedna z mála zemí, která má rovnocenné, stabilní a konstruktivní vztahy se všemi světovými mocnostmi: Čínou, USA, EU a Ruskem. A i když byla tato politika v průběhu své historie několikrát testována, naposledy v roce 2022, kdy mnoho pozorovatelů předčasně spěchalo pohřbít kazašskou staletost v kontextu tragických lednových událostí, ukázala se jako stabilní, kompas za každého počasí či průvodce.

Právě v této souvislosti se nadcházející Astanské mezinárodní fórum bude konat v červnu z iniciativy prezidenta Tokajeva jako místo pro »obnovení politického dialogu, podporu pozitivních změn a vytvoření globální agendy spolupráce«. Fórum zdůrazňuje »potřebu koordinované globální reakce na výzvy ekonomiky, životního prostředí a bezpečnosti«.

Proběhne ve formátu Track 1.5 a sejdou se na něm zástupci nejen vlád, ale i mezinárodních organizací, podniků a vědeckých kruhů, aby vedli holistický dialog a mysleli »nestandardně« na řešení problémů klimatu, nedostatku potravin, výzev energetické bezpečnosti a jak lépe vyzbrojit instituce globálního řízení, aby čelily vznikajícím netradičním bezpečnostním hrozbám 21. století. Důležité je také zdůraznit nevýhradní charakter fóra, tedy pozvat všechny zájemce. V již nabitém kalendáři každoročních mezinárodních konferencí a fór tyto vlastnosti umožní astanskému fóru vyčnívat z davu a snížit riziko, že se z něj stane jednoduše »mluvící místnost«.

Kazachstán je přirozeným místem pro takový dialog. Země má solidní výsledky v podpoře mezinárodního zprostředkování, včetně mírových rozhovorů v Astaně o Sýrii; a aktivní účasti na jednáních o íránském jaderném programu a humanitární krizi v Afghánistánu. Stala se také čistým přispěvatelem k mezinárodní bezpečnosti díky své účasti v operacích OSN pro udržení míru (UNPKO) a svým snahám o jaderné odzbrojení. Sama Astana se etablovala jako hlavní město míru a dialogu a je zvyklá pořádat akce na vysoké úrovni, jako je Astanské ekonomické fórum, sjezd vůdců světových a tradičních náboženství a setkání o interakcích a opatřeních důvěry v Asii, abychom jmenovali několik.

Po desetiletích globalizace a integrace je svět v kritické fázi. Protekcionismus, jednostranné sankce, odstupování od smluv a vojensko-ekonomický nátlak se staly spíše normou než výjimkou. V tomto kakofonním a nesourodém světě představuje Astanské mezinárodní fórum čerstvou a tolik potřebnou snahu porozumět původním příčinám světových problémů a zmapovat cestu vpřed. Očekává se, že jako nástroj »obnovy kultury mnohostrannosti a důvěry na globální úrovni« bude fórum cenným místem pro posílení role středních mocností jako garantů globální stability.

Alberto Turkstra (Belgie), vedoucí projektu Diplomatic World. Astana Times

Jak už jsme vícekrát psali, ač USA svou hegemonickou pozici do velké míry staví na postavení dolaru jako světové měny, tak ten v poslední době dost rychle ztrácí svoji pozici. Jednou z pouček týkajících se nadekretovaných peněz (fiat money) je to, že vytištěním nových peněz do oběhu se vždy nepřímo přenese značná část bohatství, které se přes ně obchoduje na počáteční uživatele těchto peněz, kteří je mají za privilegovaně nízkou úrokovou sazbu, takže za používání světové měny vlastně platí celý svět skrytý tribut americkým bankám a americkému státu. Díky tomu může mít americká vláda tak obrovský deficit, dovolit si tak ohromné vojenské výdaje, i americká ekonomika může mít takovou zápornou platební bilanci. Není tedy divu, že i americké války, jako byla Druhá válka v Zálivu proti Iráku a rozbití Libye, byly zřejmě do velké míry motivovány obavou z narušení dominance dolaru, když obě tyto země uvažovaly o jeho alternativách.

Dnes však už o alternativách uvažuje kde kdo a dokonce se tvrdí, že za současné potíže amerických bank stojících na pokraji krize může krize dolaru jako světové měny daleko více než standardní potíže v bankovních finančních rozvahách. Amerika svoji měnu hojně používá jako nástroj k vynucování jednostranně bez opory v mezinárodním právu uvalených sankcí na země nepodřizující se americké dominanci, jako Írán a Rusko, což silně mnohé země k odklonu od dolaru motivuje.

Ovšem daleko více většinu světa motivuje skutečnost, že dolar jako světová měna neplní požadavky, jaké se na takové platidlo kladou, že musí být nadstandardně stabilní a fungovat jako určitá záštita proti krizovým situacím v různých částech světa. To dolar v časech, kdy USA představovaly těžiště globální ekonomiky, plnil, dnes je to však naopak. Americká ekonomika sužovaná z vlastní iniciativy vyvolanými ekonomickými konflikty trpí značnou inflací, kterou se snaží mírnit monetárním utahováním s vysokými úrokovými sazbami. Tím ovšem způsobuje nedostatek kapitálu pro ekonomické zotavení po Covidové krizi nejen doma, ale i v zahraničí, takže přes dolar dusí ekonomické oživení celému světu, kdy v rozvojových zemích přináší až dluhovou krizi.

Mnoho zemí proto hledá alternativy. Jednou z nich je čínská měna yuan, zvláště když nikomu nehrozí, že s pomocí něj bude vydírán a podrobován sankčním režimům. Čína má zavedený mezinárodně fungující systém přeshraničního vypořádávání transakcí CIPS fungující jako alternativa k celosvětovému SWIFT, ovšem bez dozoru USA, a komplexní finanční systém pro zázemí takových operací. Kapitál je v čínské měně mnohem dosažitelnější než v dolarech. Přeshraniční obchody s Čínou se proto v posledních měsících vypořádávají častěji v yuanech než v dolarech, když na obchodování preferovaně v yuanech kromě zemí jako Rusko aj. sousedé, přechází i Brazílie, Argentina, Irák. Pákistán si nechává od Ruska stavět atomovou elektrárnu, za kterou platí v yuanech, a stejně tak i za ruskou ropu, když yuany jsou levněji dosažitelné než dolary a nesou s sebou méně finančních rizik.

Ovšem de-dolarizace se neomezuje na yuanizaci. Prudce roste vzájemné vyrovnávání v místních měnách v mnoha regionech a více než po jediné nové globální měně se volá po určitém portfoliu měn, které by umožnilo lepší vyváženost rizik, i po vybudování širšího mezinárodního finančního rámce mimo dosah Washingtonu, kdy do těchto snah vstupuje seskupení zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika).

Ty mají letos na svém zasedání 22. srpna v jihoafrickém Johannesburgu jednat o vytvoření rozsáhlejšího vlastního finančního systému včetně možnosti nějaké měny BRICS. Tato skupina zemí bývá považována za rivala skupiny zemí G7, kolem níž se formuje multipolární světový řád na rozdíl od unipolárního řádu formovaného kolem G7 a Washingtonu. V současnosti BRICS představují třetinu HDP světa, přepočteme-li jejich HDP v paritě kupní síly, takže nenarušenou neúměrnou cenou dolaru jako světové měny, tak jak jsme již referovali, předstihly BRICS skupinu G7 a předstihují ji i v příspěvku ke globálnímu růstu, přičemž rostou rychleji než G7.

Země BRICS obecně i prakticky celý globální Jih mají obavy, že postavení dolaru teď slouží jako brzda světového ekonomického zotavení, a tak by tato situace mohla ochotu BRICS k vytvoření alternativního globálního finančního systému s větším užíváním národních měn, odstíněného od rizik dolaru a amerického hegemonismu urychlit, včetně možnosti vytvoření nějaké měny BRICS pro mezinárodní účely. Něco takového však není jednoduché a motivace k tomu by musela být hodně silná. Ovšem současné monetární počínání USA pro to snad může být dostatečnou pobídkou. Těžiště snah má být především úsilí o využívání alternativ k dolaru pro přeshraniční vyrovnávání, více než v komplexním nahrazení dolaru jako rezervní měny se vším všudy. V kruzích BRICS a zemí na ně navazujících se dost šíří takový přístup, jaký v dubnu při návštěvě Španělska projevil brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který se ptal, proč by vůbec měly být nějaké země při obchodech vázané na dolar.

Tento trend v poslední době silně urychluje de-dolarizaci, přičemž mnoho zemí se začíná upínat k čínské měně jako k záštitě před riziky spojenými s dolarem a s hegemonickým nátlakem Washingtonu. Např. 70 procent obchodu mezi Čínou a Ruskem se vyrovnává v místních měnách. Stejný přístup však zaujímá mnoho zemí i jednotlivých podniků. Ovšem roste i postavení jiných měn na úkor dolaru nejen yuanu, např. dináru Spojených arabských emirátů.

Únik od dolaru je teď hodně atraktivní mezi menšími zeměmi a zeměmi zažívajícími dluhovou krizi silně vystavenými rizikům dolaru. Začíná to mít až takové účinky, že americká centrální banka Fed už od politiky vysokých úrokových sazeb i za cenu vyšší inflace poněkud ustupuje, neboť se jim asi zdá, že rozsah de-dolarizace tím vyvolávaný je neúnosný, což mj. vede k poklesu kurzu dolaru.

To vše silně pomáhá většímu mezinárodnímu prosazování yuanu. Je možné se však ptát, proč by se Čína měla přidat k těm, kdo by rádi navíc i novou měnu BRICS? Nebude ji snad považovat za určitou konkurenci pro svoji měnu?

Čína ovšem chce v první řadě prudce rostoucí světovou ekonomiku, která je podmínkou jejího rychlého růstu. Pro tu bude vyváženější portfolio mezinárodně používaných měn výhodnější než jen jedna dominantní měna. Čína má také obavy z přílišného nárůstu kurzu své měny, který by zdražil její zboží a snížil jeho konkurenceschopnost. Silné postavení dolaru značně posílilo americké banky i státní finance, ale silně přispělo k de-industrializaci Ameriky. Bývalý prezident USA Trump dokonce lamentoval, že Čína je nespravedlivě moc konkurenceschopná, protože její měna má nespravedlivě nízký kurz. Čína, ač je jistě ráda za vzestup své měny, si dá při de-dolarizaci velký pozor, aby se její měna nestala penízem, který ji zkorumpuje a utlumí rozvoj její reálné ekonomiky. Proto ráda podpoří i jiné alternativy k dolaru než yuan.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze

76. Světové zdravotnické shromáždění (WHA) podle očekávání nedávno odmítlo zařadit do programu jednání o takzvaném návrhu některých zemí, aby byl „pozván Tchaj-wan k účasti na shromáždění jako pozorovatel“. Spojené státy dosud utrpěly sérii sedmi proher ve snaze „podporovat Tchaj-wan k účasti na shromáždění“. To plně ukazuje, že princip jedné Číny je velkým trendem a aspirací lidí. Vystoupení Spojených států podporujících Tchaj-wan k účasti na shromáždění bylo mezinárodním společenstvím odmítnuto.

Americké straně není tento konečný výsledek nejasný. Prvním a nejdůležitějším důvodem je, že tzv. návrh související s Tchaj-wanem porušuje mezinárodní pravidla, zejména princip jedné Číny potvrzený Valným shromážděním OSN a Světovým zdravotnickým shromážděním. V s rezolucí Valného shromáždění souladu OSN č. 2758 a rezolucí WHA č. 25.1 se musí zúčastnit Tchaj-wanu na aktivitách mezinárodních organizací, včetně WHA, řešeno v souladu s principem jedné Číny. Před zahájením současného Světového zdravotnického shromáždění téměř 140 zemí prohlásilo, že dodržují zásadu jedné Číny a jsou proti účasti Tchaj-wanu na Světovém zdravotnickém shromáždění. namísto zemí konkrétně napsalo generálnímu tajemníkovi WHO nebo vydalo veřejná prohlášení plně vysvětlující tento bod.

Americká strana také argumentuje tím, že region Tchaj-wan byl „v minulosti pozván k účasti na Světovém zdravotnickém shromáždění jako pozorovatel“, přičemž předstírá, že je zmatený. Od roku 2009 do roku 2016 se region Tchaj-wan zúčastnil Světového zdravotnického shromáždění pod názvem „Čínská Tchaj-pej“ a jako pozorovatel. Jednalo se o zvláštní ujednání učiněné prostřednictvím konzultací na základě „Konsenzu z roku 1992“, že obě strany Tchajwanského průlivu trvají na zásadě jedné Číny. Od doby, co se tchajwanská Demokratická pokroková strana dostala k moci v roce 2016, však odmítá uznat „Konsenzus z roku 1992“ a tvrdošíjně usiluje o „nezávislost Tchaj-wanu“, proto politický základ pro účast Tchaj-wanu na Světovém zdravotnickém shromáždění již neexistuje . Jinými slovy, byly to úřady tchajwanské Demokratické pokrokové strany,

Pokud jde o návrhy související s Tchaj-wanem, takzvané vyloučení Tchaj-wanu z účasti na shromáždění a mezery v mezinárodním systému prevence epidemie jsou ještě větší nesmysl. Po vypuknutí pandemie COVID-19 informovala čínská ústřední vláda oblast Tchaj-wanu o stavu epidemie více než 500krát. V minulém roce byla schválena účast 24 skupin s 26 zdravotnickými odborníky z oblasti Tchaj-wanu na technických aktivitách WHO. Oblast Tchaj-wan má zároveň kontaktní místo v rámci mezinárodních zdravotních předpisů, čímž může získat a včas informovat informace o mimořádných zdravotních událostech. Kde je „mezera v mezinárodním systému prevence epidemie“?

Rok co rok utrpěla fraška Spojených států „podporující Tchaj-wan k účasti na Světovém zdravotnickém shromáždění“ katastrofální selhání, tak proč to trpělivě opakují? Někteří analytici na to upozorní, že se jedná o běžnou taktiku a inerciální vystoupení Spojených států ve snaze „využít Tchaj-wan k zadržování Číny“, tedy pomoci Tchaj-wanu rozšířit takzvaný „mezinárodní prostor“ ve snaze „internacionalizovat“ tchajwanskou otázku a vytvořit v mezinárodním společenství „jednu Čínu a jeden Taj-wan“, a zpochybnit konsenzu mezinárodního společenství. Navíc je to solidní „byznys“. Oblast Tchaj-wanu každý rok „odvádí“ velké množství skutečných peněz americkým politikům a přirozeně doufá, že „něco dostane na oplátku“. Proto se každoroční „podpora Tchaj-wanu k účasti na WHA“ stala pro některé lidi ve Spojených státech rutinou a je jedno, jaký bude výsledek.

Ale bez ohledu na to, jak se snaží, vystoupení americké strany „podporující Tchaj-wan k účasti na WHA“ nevyhnutelně selže. Třiadvacet lidí milionů na Tchaj-wanu bude mít větší prostor pro rozvoj pouze díky tomu, že se bude spoléhat na silnou vlast, pouze tak budou mít pevnější postavení a větší důvěru na mezinárodní scénu. Starý americký trik „podpory Tchaj-wanu k účasti na WHA“ by měl být ukončen.

Proč fraška Spojených států „podporovat Tchaj-wan k účasti na WHA“ každý rok selhává?(Sve)

Hlavní výbor a plenární zasedání 70. Světového zdravotnického shromáždění se rozhodly výslovně odmítnout návrh navržený jednotlivými zeměmi na vyzvání Tchaj-wanu k účasti na Světovém zdravotnickém shromáždění jako pozorovatel.

Světové zdravotnické shromáždění odmítlo tzv. návrh týkající se Tchaj-wanu po mnoho po sobě jdoucích let. To plně ukazuje, že princip jedné Číny je touhou a trendem mezinárodního společenství a nelze ho zpochybnit. Výše uvedená slova dnes řekla mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning na tiskové konferenci.

Mao Ning řekla, že opět vyzýváme úřady Demokratické pokrokové strany, aby nejednaly v rozporu s veřejným míněním, a aby si nezahrávaly s ohněm nebo se spálí, a upozorňujeme je, že »usilování o nezávislost prostřednictvím epidemie« je slepá ulička. Čína také naléhavě vyzývá jednotlivé země, aby přestaly politizovat zdravotnické otázky, přestaly zasahovat do vnitřních záležitostí Číny prostřednictvím Tchaj-wanu a zastavily chybnou praxi »využívat Tchaj-wan k omezování Číny«.

Mluvčí Mao Ning se vyslovila v tom smyslu, že Čína a Spojené státy udržují řádnou komunikaci, ale zatímco Spojené státy říkají, že chtějí komunikovat, současně potlačují Čínu a ukládají sankce na čínské úředníky, instituce a podniky. Čína se vždy pevně staví proti nezákonným jednostranným sankcím a vyjádřila svůj pevný postoj Spojeným státům. USA by měly okamžitě zrušit sankce, přijmout praktická opatření, odstranit překážky pro dialog a komunikaci, vytvořit atmosféru a příznivé podmínky. Čína vždy rozvíjela své vztahy s USA v souladu se zásadami vzájemného respektu, mírového soužití a výhodné spolupráce, které navrhl prezident Si Ťin-pching. Vyzýváme Spojené státy, aby opravily své chápání Číny, přestaly se vměšovat do vnitřních záležitostí Číny, přestaly poškozovat čínskou suverenitu, bezpečnostní a rozvojové zájmy a prostřednictvím praktických opatření pracovaly směrem k Číně, aby posunuly čínsko-americké vztahy zpět na správnou cestu.

CRI

Dohoda o obranné spolupráci mezi ČR a USA, kterou uzavřela česká vláda, je vazalskou smlouvou, jakou uzavírala v devatenáctém století Velká Británie se svými koloniemi. Na jejím základě budou moci být na území ČR zřízeny americké vojenské základny, což nezůstane bez odvety ze strany Ruska. Vytvoření základny znamená růst napětí ve střední Evropě se všemi dopady, které to bude mít na české obyvatelstvo. V rozhovoru pro iportaL24.cz to řekl předseda spolku Nespokojení, bývalý premiér Jiří Paroubek.

Co podle vás znamenají USA pro Českou republiku a Evropu?

Spojené státy jsou určitě největší a nejsilnější spojenec České republiky, a to vojensky i ekonomicky. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je, že to je bohužel také spojenec trošku nevyzpytatelný, má globální celosvětové zájmy, které často nemusí být úplně v souladu se zájmy ČR. My máme v mnoha směrech jiné národní zájmy. To bohužel současná česká vláda nechápe a dělá politiku, jako kdyby Česká republika neležela ve střední Evropě, tedy mezi Německem a Ruskem, ale někde na řece Rio Grande.

Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno řekl, že Evropa by měla zavést strategii autonomie, a ne být vazalem velkých mocností nebo spadnout do konfrontace mezi dvěma skupinami států s odlišnými zájmy. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Já říkám dlouho, že Evropa se musí takhle chovat. Přes všechny chyby Evropské unie si myslím, že je to jediné řešení, protože sami být v centru Evropy nemůžeme. Jde spíše o to, evropské instituce vylepšit. Myslím si, že tady nejde jenom o autonomii, ale o úplnou samostatnost rozhodování Evropy nezávisle na Spojených státech. Je ale zajímavé, jak na tento výrok reagovali někteří zástupci vládních stran. Paní Němcová mluvila naprosto hystericky o dýce do zad Spojeným státům od prezidenta Macrona. Já si to nemyslím. Je to starý rys politiky Francie už od časů generála Charlese de Gaulla, který byl francouzským prezidentem 10 let a vystoupil s Francií z vojenské organizace NATO. Určitě věděl, proč to dělá – chtěl mít autonomní vojenské síly, odstrašující sílu Francie tak, aby byla vnímána jako velmoc a nikoliv jako nějaký satelit Spojených států. V zájmu Evropy, a tedy i ČR, není, abychom se přizpůsobovali všemu, co ve Washingtonu někoho napadne.

Konkrétně můžu poukázat například na obchod s Čínskou lidovou republikou. Vzdávat se ho, by byl úplný nesmysl. Je pravdou, že objem našeho exportu tam není velký, ale je v řádech desítek miliard korun. Pokud jde o dovoz, tak Čína je vlastně druhým největším obchodním partnerem ČR po Německu. Dováží k nám levné spotřební zboží s poměrně vysokou kvalitou, což je důležité v současné situaci, kdy životní úroveň českého obyvatelstva rapidně klesá, pro nízkopříjmové a středně příjmové vrstvy obyvatelstva. A jen tak mimochodem, jestliže je Čína na druhém místě obchodní výměny, tak například Tchaj-wan je na třicátém druhém místě.

Ale vrátím se ještě k ČR, k jejímu exportu. Je potřeba si uvědomit, že část exportu do Číny nejde od nás přímo, ale prostřednictvím německých fabrik, zejména automobilek, pro které se u nás vyrábějí náhradní díly a součástky. To možná řada českých politiků vůbec nechápe. Pokud by Američané zvýšili tlak na to, abychom se vzdali obchodování s Čínou, tak by je mohlo také napadnout tuto zoufalou myšlenku uskutečnit. To by bylo velmi špatně. Naštěstí naším partnerem v tomto obchodu je Německo, a to si zachová realistický pohled na obchodování s Čínou, protože bez toho by německá prosperita přestala existovat.

Západní země v čele se Spojenými státy pokračují v provokování Číny v otázce Sin-ťiangu (autonomní provincie Uygurů) a také zejména v otázce Tchaj-wanu. Jak se na tyto provokace díváte, co to podle vás znamená?

Pokud jde o Sin-ťiang, tam se ta situace už uklidnila. Jestli tam před pár lety docházelo k teroristickým útokům, tak Číňané postupovali velmi promyšleně. Tady se sice hovoří o koncentračních táborech, ale nikdo je v podstatě neviděl. Tím to nechci úplně zpochybnit, ale v tuhle chvíli si myslím, že ten problém neexistuje. Ani tlak ze strany Západu ve vztahu k tomuto problému v tuhle chvíli vlastně není.

Pokud jde o Tchaj-wan, tak to je trochu jiný příběh. Čína podle mě spoléhá na to, že v příštím roce dojde ke změně vlády na Tchaj-wanu, že se vlády uchopí tradiční tchajwanská kuomintangská strana, která byla paradoxně velkým protivníkem Komunistické strany Číny do roku 1949, kdy se svými vojáky a také s částí administrativy opustila pevninskou Čínu a přesunula se na Tchaj-wan. Čína podle mého názoru dává přednost přirozenému mírovému vývoji v této záležitosti. To, co Čína nechce, je, aby Tchaj-wan vyhlásil suverenitu jednostranně. Bylo by to i v rozporu se Šanghajským komuniké, který uzavřeli Číňané a Američané na té nejvyšší úrovni – mezi předsedou Komunistické strany Číny Mao CE-tungem a prezidentem USA Richardem Nixonem. Tehdy byla formulována zásada jediné Číny, z které vyplývá, že Tchaj-wan je provincií. Tchaj-wan přišel o zastoupení v OSN a v dalších mezinárodních institucích. Čína tolerovala autonomii Tchaj-wanu a toleruje ji vlastně dodnes.

Pokud zůstaneme u Tchaj-wanu, Čína při navazování diplomatických styků s kteroukoli zemí světa zdůrazňuje, že Tchaj-wan je její součástí. Jak by měla podle vás vystupovat ČR. Má považovat Tchaj-wan za nezávislou zemi?

To určitě ne, není to nezávislá země. V tuhle chvíli je závislá hlavně na Američanech. Domnívám se, že ten problém se dříve nebo později sám vyřeší, protože Tchaj-wan je s Čínou spojený silnými ekonomickými pouty. Čína je jeho největším obchodním partnerem. Spoustu investic udělali tchajwanští podnikatelé v Číně a naopak, takže ta provázanost hospodářství je taková, že těžko si představit, že by bez sebe tyto dvě ekonomiky mohly úspěšně fungovat. Také pro Čínu, pro její obří ekonomiku by to znamenalo ztrátu, kdyby došlo k zpřetrhání těchto vazeb, a pro Tchaj-wan by to znamenalo katastrofu. O to Čína nemá zájem. Čína, jak já chápu její politiku, má zájem na mírovém řešení tohohle problému.

Pokud chce ČR rozvíjet vztahy s Tchaj-wanem, neznamená to rozhodnutí přerušit diplomatické styky s Čínou? Je Česká republika ochotna tuto cenu zaplatit?

Nemyslím si, že by i přes různá svalnatá vyjádření zejména předsedkyně Sněmovny a předsedy Senátu udělali takový dobrodružný čin, aby navázali jednostranně diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a uznali jeho suverenitu. Znamenalo by to přerušení vztahů s Čínou a Čína by v tom byla velice důsledná, jak to vidíme na příkladu Litvy. Přišli bychom o levné a kvalitní čínské zboží, a to určitě nikdo nechce. Já bych navíc přišel také o majitele a sponzora Slávie, což bych byl opravdu nerad, protože je to úspěšný fotbalový klub v těch posledních šesti letech, kdy tam jsou Číňané. Domnívám se, že v dnešním světě na takovéto jednostranné a hloupé kroky není prostor.

Řada českých politiků navštěvuje Tchaj-wan. Má to podle vás pro ně osobně nebo pro jejich stranu nějaký přínos? Myslíte si, že opravdu Češi Tchaj-wanu rozumějí?

Já si nemyslím, že rozumějí, i když jsou podrobováni jednostranné propagandě. Pokud jde o politiky, kteří tam jezdí, ti se deklarují vysloveně jako politici proameričtí. Dělá to asi radost departmentu ministerstva zahraničních věcí USA. Jsou jakýmisi předskokany amerických představitelů, kteří tam občas zavítají, kdy zkouší trpělivost čínské strany. Ta se ale v posledních letech zmenšuje. Když tam byla loni na podzim předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, tak Číňané uspořádali na její počest ohromné letecké manévry a na Tchajwance to mělo ten vliv, že vzápětí v komunálních volbách posílila pozice strany Kuomintang. Protože lidé nechtějí mít žádné problémy s Čínou, nechtějí žádnou vojenskou konfrontaci, žádné politické excesy, chtějí mít slušnou životní úroveň, a to jim zajišťuje vzájemně výhodný obchod s Čínou.

Je potřeba, aby si Američané i jejich blízcí spojenci uvědomili, že to může být velmi kontraproduktivní pro vývoj na Tchaj-wanu. Když vyhraje strana Kuomintang, tak třeba při dalších výhrách může dojít k názoru, že vlastně jim tolik to přičlenění k pevninské Číně nebude vadit. Zatím to v programu nemají, ale je potřeba vidět i vývoj, ke kterému může dojít s tím, jak se budou posilovat mimo jiné hospodářské vazby mezi Čínou a Tchaj-wanem.

Česko bylo významnou zemí, která společně s čínskou stranou budovala »Pás a cestu« a byla významným podporovatelem a účastníkem »spolupráce 14+1« mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy. Jaké výhody tento mechanismus České republice přinesl?

Určitě to přineslo některé možnosti, které do té doby nebyly. Tak například až do covidu tady byly čtyři letecké linky z Číny, které v roce 2019 dopravily do republiky skoro 700 tisíc Číňanů. Byla to asi desetina čínských turistů, kteří se vůbec přepravili do Evropy. Jejich kupní síla byla velmi slušná, kvitovali to hoteliéři, obchodní síť, služby. Nyní tady čínští turisté nejsou. A když se ptáte čínských představitelů, tak vám otevřeně říkají, že při rozhodování o tom, kam budou linky z čínských velkoměst nasměřovány, má váhu mimo jiné také hledisko politické. To znamená, když se k nim nějaká vláda chová nepřátelsky, což zcela nepochybně tato vláda, především ministr zahraničí, ale také předseda vlády dělají, tak nepůjdou do Prahy čtyři linky, ale když to dobře dopadne, jedna. Nebude tu 700 tisíc turistů, ale třeba 150 tisíc. A to je velký rozdíl. Českým hotelům chybí čínští, japonští, jihokorejští nebo ruští turisté, kteří měli velkou bonitu. Dneska je cestovní ruch založený spíše na baťůžkářích s nižší kupní silou. Ty linky si samozřejmě rádi rozeberou města jako Budapešť, Vídeň, Berlín nebo Mnichov a všichni budou šťastni, že tam mají turisty, kteří tam budou utrácet peníze. Takový je dnešní svět.

Český ministr zahraničí Jan Lipavský ale řekl, že forma spolupráce mezi Čínou a východoevropskými a středoevropskými zeměmi ztratila smysl, že údajně tato forma spolupráce »nemá podstatný obsah a nemá budoucnost«. Jak hodnotíte jeho slova?

Myslím, že je to stejný hlupák jako před nějakou dobou jeho stranický kolega, tehdy primátor Prahy Zdeněk Hřib, který v podstatě odsud vyháněl čínské turisty a vedl si takový svůj zpozdilý boj proti komunistům. Dneska se to dostalo do těchhle katastrofálních pozic, kdy tady čínští turisté díky takovýmto duševním magnátům chybí. Já se domnívám, že je dobré být u každé aktivity, kdy republika může získat nějaké peníze, levné zboží, pracovní místa pro své občany, prostě pracovat pro životní úroveň lidí. Když jsem byl na posledním celosvětovém summitu v Pekingu, tak jsem seděl u stolu bývalých premiérů a prezidentů zemí a vedle byl hlavní stůl, kde seděli tehdejší prezidenti a premiéři. Byl tam například prezident Švýcarské konfederace, předseda italské vlády, portugalské vlády, předseda vlády Maďarska či představitel Srbska. To jsou všechno země, které se snaží o oboustranně výhodnou spolupráci s Čínou a vědí, že Čína jim má co nabídnout. Myslím, že tyto izolacionistické prvky v politice české pravice se míjejí s tím, že jsme v jednadvacátém století. Perspektivně nejsilnější ekonomickou mocnost světa bychom neměli ignorovat.

Jakou zahraniční politiku by tedy měla Česká republika uplatňovat v kontextu ostré konfrontace mezi Čínou a USA?

V minulém roce vyšel zajímavý průzkum a já jsem z něj vycházel také při formulaci programu spolku Nespokojení v zahraničně politické oblasti, kdy pětatřicet procent lidí uvedlo, že je prozápadní orientace a dalších třicet procent lidí řeklo, že chtějí, aby republika byla neutrálním mostem mezi Východem a Západem. Tohle samozřejmě téměř nikdo nereflektuje, ani já jsem do programu nedal, že by Česko mělo být neutrálním mostem. Těžko si lze představit, že bychom vystupovali z NATO, byť by se nám tam stokrát nelíbilo, protože končit v nějakém paktu asi nejde. O tom jsme se přesvědčili třeba v roce 1968. Takže myslím, že tohle to je takové memento.

Česká vláda podepsala Dohodu o obranné spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými? Jak se na ni díváte, mohou si USA zřídit v České republice vlastní vojenskou základnu?

Ta dohoda je v podstatě vazalskou smlouvou, takovou, jakou uzavírala v devatenáctém století Velká Británie se svými koloniemi. Mně se samozřejmě nelíbí. Logickým krokem z téhle smlouvy, i s ohledem na to, že vláda chce zakoupit za sto miliard korun čtyřiadvacet amerických letounů F-35, je to, že tady bude muset být americký technický personál. Podle mě to vypadá, že bychom tady měli mít minimálně jednu až dvě vojenské základny. Pak je samozřejmě potřeba počítat s odvetou, ke které dojde ze strany Rusů. Ta odveta nebude v nějakém vojenském úderu, ale v tom, že na nás zamíří rakety z Kaliningradské oblasti, zejména na ty oblasti, kde budou tyto letecké základny. Kolem těch oblastí je ale také civilní obyvatelstvo, takže by to neodnesli jenom vojáci. Tomu jsem se chtěl v letech 2007 až 2009, kdy se jednalo o umístění americké radarové základny, vyhnout. Vytvoření základny znamená růst napětí ve střední Evropě se všemi dopady, které to bude mít na české obyvatelstvo.

Už víc jak rok trvá vojenský konflikt na Ukrajině. Český prezident Petr Pavel v jednom rozhovoru řekl, že jakmile rusko-ukrajinská válka skončí, NATO by mělo Ukrajině umožnit připojení. Jak by podle vás měla být posuzována rusko-ukrajinská válka? Může Ukrajina vstoupit do NATO?

Pokud jde o přijetí Ukrajiny do NATO, Rusové řekli jasně, že považují za bezpečnostní hrozbu, když několik málo set kilometrů od Moskvy budou moci operovat američtí vojáci a Moskva bude na dostřel amerických raket. O to se v tuhle chvíli bojuje a pro Rusko je to svým způsobem existenční zápas. To je potřeba vidět, než se člověk pustí do nějakých paušálních hodnocení, a bylo by potřeba ty věci brát realisticky. Rusům asi nevadí, pokud Ukrajina bude součástí Evropské unie. Bude to spíše znamenat, že bude takovou popelnicí Evropy, jako jsme svým způsobem i my, kdy se k nám dovážejí produkty, které se v západní Evropě neprodávají. Ukrajina je přece jenom velký trh, který může být pro západní Evropu zajímavý.

Rusko, Čína, Indie jsou země, které říkají, že si nepřejí rozšiřování NATO do dalších oblastí světa. Osobně si také myslím, že je to úplně zbytečné. K čemu? V čase raket si můžu vyřídit účty s protivníkem raketami, když na to přijde. K čemu mít základny ve více než 100 zemích světa, jako to mají Spojené státy? Vůbec to nechápu. Kdyby se desetina peněz, které jdou ve světě na zbrojení, ať už to jsou peníze ruské, americké, čínské nebo naše, daly třetímu světu, aby tam lidé měli čistou vodu, aby se rekultivovala krajina a vytvořily se pracovní příležitosti, tak by se třeba zmírnil tlak na imigraci a zmírnil by se tlak na Evropu, pokud jde o migranty. To je to, co bychom potřebovali a lidé v rozvojovém světě by před sebou viděli nějakou lepší perspektivu svých životů. Takže je potřeba vidět i tyhle souvislosti.

Prezident Pavel, i když má IQ jenom 107, jak jsem se dočetl na jeho serveru, tak si nemyslím, že by byl tak hloupý, aby si myslel, že může být přijata Ukrajina do NATO v situaci, kdy vede válečný konflikt, kdy tento konflikt s Ruskem nebude uzavřen mírovou smlouvou, která bude udržitelná, protože to by NATO bylo ve stavu permanentního nebezpečí jaderného konfliktu s jadernou mocností. Já to tedy nechci. Jestli si to umí představit prezident Pavel… Jak chcete porazit zemi, která má všechno jako Rusko, všechny suroviny, a ještě k tomu největší arzenál jaderných zbraní na světě?

iportal24.cz/Jana Dubničková

Čínský prezident Xi Jinping dnes dopoledne ve městě Xi'an v severozápadní čínské provincii Shaanxi řídil Summit Číny a zemí Střední Asie a v klíčovém projevu předložil osm návrhů na spolupráci mezi Čínou a středoasijskými zeměmi.

Xi Jinping poukázal na to, že tento summit vytvořil novou platformu a otevřel nové perspektivy pro spolupráci mezi Čínou a Střední Asií. Čína je ochotna úzce spolupracovat se všemi stranami na dobrém plánování, budování a rozvoji spolupráce mezi Čínou a zeměmi Střední Asie.

Za prvé, je třeba posílit budování mechanismů. Zřídili jsme mechanismy zasedání a průmyslových výborů v oblasti diplomacie, hospodářství a obchodu, cel a dalších. Čína rovněž navrhla vytvoření mechanismů setkání a dialogu v průmyslu a investicích, zemědělství, dopravě, řízení mimořádných situací, vzdělávání, ohledně politických stran a v dalších oblastech s cílem vybudovat širokou platformu pro země pro provádění komplexní a vzájemně prospěšné spolupráce.

Za druhé, je třeba rozšířit hospodářské a obchodní vztahy. Čína zavede více opatření na usnadnění obchodu, zlepší dvoustranné investiční dohody, dosáhne plného pokrytí kanálu pro rychlé odbavení zemědělských a vedlejších produktů v hraničních přístavech mezi oběma stranami, uspořádá tematickou akci „cloudová agregace zboží ve Střední Asii“, vytvoří obchodní centrum a podpoří rozvoj obchodního měřítka na novou úroveň.

Za třetí, je třeba prohloubit propojení. Čína komplexně zvýší objem přeshraniční dopravy, zvýší dopravní kapacitu dálnice Čína-Kyrgyzstán-Uzbekistán a dálnice Čína-Tádžikistán-Uzbekistán a podpoří dokování a vyjednávání železničního projektu Čína-Kyrgyzstán-Uzbekistán. Urychlíme modernizaci a transformaci stávajících přístavů a důrazně podpoříme otevření trhu letecké dopravy. Posílíme výstavbu čínsko-evropského centra pro vlakové montáže a vybudujeme komplexní digitální platformu pro služby.

Za čtvrté, je třeba rozšířit energetickou spolupráci. Čína navrhuje vytvořit partnerství pro energetický rozvoj mezi Čínou a Střední Asií, urychlit výstavbu D-linky plynovodu Čína-Střední Asie, rozšířit rozsah obchodu s ropou a plynem mezi oběma stranami, rozvíjet spolupráci v celém energetickém řetězci a posílit spolupráci v oblasti nové energie a mírového využití jaderné energie.

Za páté, je třeba podporovat zelené inovace. Čína je ochotna spolupracovat se středoasijskými zeměmi v oblastech, jako je správa a rozvoj zasolených alkalických půd, úsporné zavlažování atd., podporovat řešení ekologické krize Aralského jezera a podporovat založení high-tech podniků a průmyslových parků informačních technologií ve Střední Asii. Čína vítá účast středoasijských zemí na zvláštních plánech spolupráce v rámci „Pásma a stezky“, jako jsou technologie udržitelného rozvoje, inovace a podnikání a vesmírné informační technologie.

Za šesté, je třeba zlepšit rozvojové schopnosti. Čína vypracuje zvláštní plán spolupráce na snižování chudoby prostřednictvím vědy a technologií mezi Čínou a středoasijskými zeměmi, bude provádět „plán zlepšování technologických dovedností Číny a zemí Střední Asie“, zřídí více Lubanových dílen ve středoasijských zemích a podpoří čínské podniky ve Střední Asii, aby poskytovaly více pracovních příležitostí pro místní oblasti. Aby Čína pomohla ve spolupráci se středoasijskými zeměmi, poskytne celkem 26 miliard čínských yuanů na financování a bezplatnou pomoc středoasijským zemím.

Za sedmé, je třeba posílit dialog mezi civilizacemi. Čína vyzývá středoasijské země, aby se účastnily plánu „Kulturní Hedvábná stezka“, v rámci kterého budou zakládána centra tradiční čínské medicíny ve Střední Asii, urychlí vzájemné zakládání kulturních center, nadále bude poskytovat vládní stipendia středoasijským zemím, uspořádá rok kultury a umění mezi Čínou a středoasijskými zeměmi a spustí speciální vlak pro kulturní turistiku do Střední Asie.

Za osmé, je třeba zachovat regionální mír. Čína je ochotna pomoci středoasijským zemím posílit bezpečnost vymáhání práva a budování obranné kapacity, podporovat země v udržování nezávislého úsilí o regionální bezpečnost a boj proti terorismu a provádět spolupráci v oblasti kybernetické bezpečnosti. Je třeba pokračovat ve využívání koordinačního mechanismu mezi sousedními zeměmi Afghánistánu a společně podporovat mírovou obnovu Afghánistánu. (Kl)

CRI

Americká ministryně financí Janet Yellenová nedávno při účasti na schůzce ministrů financí G7 a guvernérů centrálních bank vyzvala ke „koordinované akci“ proti takzvanému „ekonomickému nátlaku“ Číny. Toto je řeč zloděje, který křičí „Chyťte zloděje!“ Fakta jsou nejlepším důkazem toho, kdo je veteránem ekonomického nátlaku a kdo je obětí.

Když už mluvíme o „nátlaku“ v mezinárodních vztazích, samotný tento koncept byl vynalezen a praktikován Spojenými státy. V roce 1971 Alexander George, profesor Stanfordské univerzity ve Spojených státech, poprvé navrhl koncept „donucovací diplomacie“, který byl shrnut v politice Spojených států vůči Laosu, Kubě a Vietnamu. Jádrem tohoto konceptu je, že Spojené státy používají silové hrozby, politickou izolaci, ekonomické sankce, technologické blokády a další, aby přinutily ostatní země provést změny v souladu s požadavky Spojených států, aby si Spojené státy udržely hegemonii v co největší míře.

Je vidět, že „ekonomický nátlak“, jako nedílná součást americké „nátlakové diplomacie“, je patentem Spojených států. Čína vždy prosazovala budování otevřené světové ekonomiky a nikdy se nezapojila do „ekonomického nátlaku“ a rozhodně se proti němu staví. USA chtějí dát toto označení Číně, což je naprosté převracení skutečnosti. Jejich cíl není těžké uhodnout. Jak upozornili analytici, USA chtějí získat z ničeho výhodu v čínsko-americké hospodářské, obchodní a finanční spolupráci a jednáních. Spojené státy chtějí neopodstatněným obviněním donutit Čínu k ústupkům.

Vnější svět si všiml, že americká média v poslední době uvolňují fámy, že USA letos před summitem G7 a po něm oznámí „bezprecedentní“ investiční omezení vůči Číně, která se budou týkat high-tech oborů, jako jsou polovodiče, umělá inteligence, kvantové počítání a další. Pokud jsou tyto zprávy pravdivé, bude to další příklad toho, jak se Spojené státy angažují v ekonomickém nátlaku vůči Číně a potlačují rozvoj Číny.

Ve skutečnosti je technologická blokáda běžným prostředkem používaným Spojenými státy k ekonomickému nátlaku. V srpnu 2022 vstoupil v platnost americký „Zákon o čipech a vědě“ a některá ustanovení omezují společnosti v provádění běžných ekonomických, obchodních a investičních aktivit v Číně. Lidé z polovodičového průmyslu ve Spojených státech si stěžovali na arogantní chování Spojených států, které zobecňují koncept národní bezpečnosti a ničí ekologii globálního polovodičového průmyslu. „Vláda USA by měla mít jasnou definici toho, co je národní bezpečnost, a měla by být transparentní a předvídatelná.“ Pokud jde o Čínu, největší světový trh pro prodej polovodičů, John Neuffer, prezident a generální ředitel Asociace amerického polovodičového průmyslu, řekl, že americké polovodičové společnosti nemohou chybět. Toto je skutečný hlas tohoto odvětví a vláda USA by k němu neměla být hluchá.

Jednostranné sankce jsou navíc také prostředkem ekonomického nátlaku, který USA zneužívají. Spojené státy si vymyslely různé záminky k potlačení čínských high-tech společností s mezinárodní konkurenceschopností a na sankční seznam zařadily více než tisíc čínských společností. Z globálního hlediska Spojené státy dosud uvalily jednostranné ekonomické sankce na téměř 40 zemí světa, což se týká téměř poloviny světové populace. Až do fiskálního roku 2021 Spojené státy přijaly více než 9.400 sankčních opatření, která vstoupila v platnost a způsobila obrovské humanitární katastrofy. Podle analýzy a odhadů Brookingsova institutu Spojených států během nejhoršího období epidemie COVID-19 v Íránu mohl dopad amerických sankcí způsobit až 13 tisíc úmrtí.

Pro Spojené státy neexistují věční přátelé, pouze věčné zájmy. Spojené státy nešetří ani své spojence a provádí ekonomický nátlak i proti nim. Historicky společnosti amerických spojenců, jako je japonská Toshiba, německý Siemens a francouzský Alstom, všechny zpochybňovaly zájmy Spojených států a byly Spojenými státy bez výjimky potlačovány. Zejména od 80. let 20. století Spojené státy mnohokrát uvalily ekonomické sankce na Japonsko a všemi prostředky potlačovaly výhodná japonská průmyslová odvětví, jako jsou polovodiče, a dokonce podporovaly velké strukturální operace v japonské ekonomice. To se dá na učebnicové úrovni nazvat ekonomickým nátlakem. Japonsko jako hostitelská země letošního summitu G7 nebude mít selektivní amnézii, nebo ano?

Podívejte se na současný „Zákon o snížení inflace“, který zavedly Spojené státy. Někteří analytici poukázali na to, že Spojené státy podporují lokálně vyráběné produkty čisté energie poskytováním nespravedlivých dotací a daňových úlev. Francouzský prezident Emmanuel Macron kritizoval, že tento návrh zákona je „extrémně urážlivý“ vůči evropským společnostem a řeší americké problémy způsobem, který poškozuje evropské zájmy. Spojené státy používají „Zákon o snižování inflace“, aby přinutily evropské společnosti přesunout své výrobní linky do Spojených států. Pokud to není ekonomický nátlak, co je to?

Brzy se bude konat summit G7. Mnoho členů tohoto „malého kruhu“ je obětí ekonomického nátlaku ze strany Spojených států. Pokud Spojené státy trvají na zařazení „reakce na ekonomický nátlak“ na program summitu, doporučujeme členským zemím, aby se nejprve zamyslely nad svými vlastními zkušenostmi a odsoudily to, co Spojené státy udělaly, a ne je slepě následovaly a nestaly se tak spoluviníky.

CRI

Slovenský historik, politický analytik a vysokoškolský pedagog Eduard Chmelár hovořil nedávno v Praze o pozitivní roli Číny v urovnávání mezinárodních konfliktů. „Jediná velmoc, která k těmto záležitostem přistupuje konstruktivně – je Čína,“ zdůraznil historik s tím, že je nutno právě o Číně uvažovat novým způsobem, nikoliv z pozice eurocentrismu. Kritizoval také USA z rozbití světového pořádku a dodal, že se svět nyní nachází v nebezpečném meziobdobí, kdy starý řád je rozbitý a nový ještě nevznikl.

V úvodu svého projevu Chmelár uvedl, že na válce na Ukrajině nyní zcela jasně vidíme, že se hraje o nový světový pořádek. Velice zřetelně to podle jeho slov vyjádřila Čína a později i Rusko, i když už jako jakási ozvěna právě toho čínského postoje.

„Víte, nedávno řekl Sergej Lavrov větu, která byla i ve slovenských médiích dost dezinterpretovaná – on se v podstatě vyjádřil, že Rusko nepřistoupí na mírové rozhovory bez toho, že by se nepřihlíželo na ruské zájmy a zároveň by se nerokovalo o novém uspořádání mezinárodních vztahů,“ konstatoval Chmelár s tím, že ruský ministr zahraničí sdělil něco podobného jako čínský prezident Si Ťin-pching, který říká, že současná podoba mezinárodních vztahů je zastaralá.

Podle známého slovenského politického a mediálního analytika v podstatě starý světový pořádek již neexistuje, protože se rozpadl a nerozbilo ho podle něj Rusko, to ho jenom dorazilo, protože ho rozbily Spojené státy americké, které již více než dvacet roků imperiálně válčí a za tu dobu podle Chmelára je mezinárodní právo na padrť.

„Tak už přestaňme moralizovat o mezinárodním právu, kdo ho dodržoval a kdo ne, protože, pokud bychom si udělali statistický výpočet, tak bychom zjistili, že daleko nejvíce vedou v nedodržování mezinárodního práva USA,“ objasnil analytik a dodal, že nejnebezpečnější dobou v mezinárodních vztazích je meziobdobí, když starý pořádek je již rozbitý a nový ještě nevznikl. Nacházíme se podle něj nyní právě v tom meziobdobí.

„Jediná velmoc, které k těmto záležitostem přistupuje konstruktivně, je Čína. Měli bychom se naučit uvažovat o Číně novým způsobem, nikoliv z pozice eurocentrismu, kdy nazíráme na Čínu naší optikou, která je této zemi úplně cizí,“ zdůraznil Chmelár s tím, že Čína, v rozporu s tím, co uvádí mainstreamová média, neuzavřela s Ruskem žádnou alianci, žádný trvalý blok – ani vojenský, ani politický, žádné pevné spojenectví.

„Čína využívá vztahy NATO a snaží se přesvědčit partnery, že světový pořádek je nutno postavit na vzájemně výhodných vztazích, které respektují zájmy jednotlivých členů a na spolupráci, nikoliv na soutěživosti,“ konstatoval analytik a poté se ptal, zdali výše uvedené bude fungovat v případě, že Čína bude enormně silná? Chmelár publiku vzápětí sám upřímně odpověděl, že se jedná o jistý experiment, ale kdo zná dějiny čínského myšlení a politiky, tak ten podle něj musí vidět, že Čína neusiluje o dobití cizího území.

„Přátelé, my se stále díváme na Čínu z pozice našich tradic, kolonialismu, výbojů a podobně. Čína sice také vedla války, ale v rámci udržení integrity čínského světa, nezná však něco jako války o dobití cizího území,“ vysvětlil známý slovenský odborník a pak dodal, že mainstreamová média nám také pečlivě zamlčují geopolitickou porážku, kterou v těchto týdnech utržily Spojené státy americké v jihozápadní Asii.

„Válka v Jemenu se již prakticky skončila a je to výsledek úsilí Pekingu, který normalizoval vztahy mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Protože součástí dohody nebylo jen obnovení diplomatických vztahů, ale i to, že obě země přestanou podporovat zahraniční žoldáky,“ objasnil analytik s tím, že to vedlo k tomu, že Saúdskoarabští vyjednavači brzy podepíší dohody o trvalém příměří. USA byly podle něj z těchto dohod úplně vyloučeny a Chmelár sarkasticky poznamenal, že americký prezident Joe Biden při nástupu do funkce slíbil, že vyřeší zmíněný konflikt a čínský prezident Si Ťin – pching to za něho udělal.

Na závěr svého erudovaného vstupu slovenský expert zdůraznil, že globální agendu řeší dnes mocnosti - mimo Západ. Samotný Západ je dle jeho slov marginalizovaný a vytlačovaný.

„To bude mít u nás následky, o kterých se dosud nediskutuje. Spojené státy, jestli neodstoupí od své současné politiky, budou stále více vytlačovány na okraj,“ uzavřel Chmelár a dodal, že pokud se politika Evropské unie a našich vlád bude na USA nadále úzce vázat, tak nakonec budeme na samotném okraji i my.

Radovan Rybák, zvláštní korespondent CMG v Praze

Americký ministr zahraničí Antony Blinken nedávno vydal prohlášení, ve kterém uvedl, že vydal důraznou výzvu, aby WHO pozval čínský Tchaj-wan k účasti na letošní konferenci WHO jako pozorovatel. Toto je další malá akce, kterou Spojené státy provedly v otázce čínského Tchaj-wanu. Mnoho médií se domnívá, že s podporou Spojených států zvýší nadcházející summit G7 své úsilí o vykreslení „čínské hrozby“. Kromě toho se očekává, že o problém čínského Tchaj-wanu bude obzvlášť postaráno.

V posledních letech několik západních zemí v čele se Spojenými státy často mluvily o otázce Tchaj-wanu. Když Nancy Pelosiová,  tehdejší předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA, v srpnu 2022 navštívila čínský Tchaj-wan, ministři zahraničí G7 vydali společné prohlášení, které požádalo Čínu, aby jednostranně nezměnila současný status tchajwanského průlivu. To je klam, který se stává černým a bílým. Každý může vidět, že největší hrozbou míru tchajwanského průlivu je rozštěpené chování „Tchajwanské nezávislosti“ a podpory vnějších sil.

Otázka Tchaj-wanu je jádrem klíčových zájmů Číny. Princip jedné Číny je obecným konsensem mezinárodního společenství a základní normou mezinárodních vztahů, stejně jako politickým základem pro Čínu pro navazování diplomatických vztahů s jinými zeměmi. Pokud USA očekávají, že získají spojence, aby zahráli „kartu Tchaj-wanu“ nebo dokonce vytvořili jakýsi „konsensus“ na mezinárodní scéně, pak je to skutečně považováno za samozřejmost.

V posledních letech s rozmachem zemí rozvíjejících se trhů je přítomnost G7 ve světě stále menší a stává se nástrojem k udržení hegemonie „velkého bratra“ Spojených států. Její tzv. „konsensus“ nemůže vůbec reprezentovat mezinárodní společenství. Navíc v rámci tohoto „malého kruhu“ existuje také otazník, do jaké míry může takzvaný „konsensus“ odrážet jednomyslné názory Západu.

Je třeba poznamenat, že když francouzský prezident Macron navštívil Čínu v dubnu letošního roku, zopakoval, že francouzská strana respektuje a dodržuje politiku jedné Číny a uvedla, že Evropa musí určit své vlastní zájmy týkající se tchajwanského problému a na základě toho se rozhodovat. Výsledkem je, že toto prohlášení vyvolalo nespokojenost Spojených států. S ohledem na krizi důvěry způsobenou únikem důvěrných dokumentů amerických monitorovacích spojenců, je interiér G7 již dlouho plný trhlin.

V dnešním světě existuje pouze jedna verze čínského principu, tj. existuje pouze jedna Čína, Tchaj-wan je součástí Číny a vláda Čínské lidové republiky je jedinou právní vládou zastupující Čínu. Čínský princip je obecně podporován mezinárodním společenstvím, které je trendem jak myslí lidí, tak i obecným trendem.

CRI

Řada japonských médií nedávno uvedla, že nadcházející summit G7 v Japonsku bude vyžadovat po Číně, aby „dodržovala“ mezinárodní pravidla.To mate mezinárodní společenství: o jakých mezinárodních pravidlech to mluví? Jaké oprávnění mají Spojené státy americké a několik západních zemí kritizovat Čínu, když jsou sami velmi málo schopni dodržovat mezinárodních pravidla?

Pokud jde o mezinárodní pravidla, na světě existuje pouze jeden soubor pravidel, což jsou základní normy mezinárodních vztahů vycházející z cílů a zásad Charty OSN. Ale v ústech některých západních zemí reprezentovaných Spojenými státy je „Charta Organizace spojených národů“ málo slyšet. V jejich slovech je velmi frekventované slovo – „mezinárodní řád založený na pravidlech“. Jde o nejasné tvrzení, které není obsaženo v Chartě OSN, ani v prohlášeních přijatých vůdci různých zemí v OSN ani v rezolucích Valného shromáždění OSN a Rady bezpečnosti. Čínský zástupce se jednou veřejně zeptal v Radě bezpečnosti: „Na jakých pravidlech je založen takzvaný ‚mezinárodní řád založený na pravidlech‘? Kdo ta pravidla vytvořil? Jaké jsou vztahy mezi těmito pravidly a mezinárodním řádem? "

Tato série otázek nebyla Spojenými státy a těmito západními zeměmi jasně zodpovězena. Někteří analytici poukázali na to, že důvod proč tento koncept činí velmi nejasným, je ten, že jej chtějí „oblékat“ podle libosti. Tento koncept vypadá vznešeně, ale ve skutečnosti je to fíkový list, aby G7 zasahovala do vnitřních záležitostí jiných zemí, vyvolávala globální nepokoje a zapojovala se do konfrontace mezi tábory. Taková pravidla slouží spíše zájmům několika zemí, jako jsou Spojené státy, než společným zájmům mezinárodního společenství.

Zásada nevměšování se do vnitřních záležitostí je důležitou zásadou Charty Organizace spojených národů a základní normou mezinárodních vztahů. V posledních letech však Spojené státy prosazovaly „Novou Monroeovu doktrínu“ v Latinské Americe, provokovaly „barevné revoluce“ v Eurasii a podnítily „arabské jaro“ v západní Asii a severní Africe, což přineslo chaos a katastrofy do mnoha zemí. Nedávno mexický prezident López zveřejnil dopis, který napsal americkému prezidentovi Joe Bidenovi, v němž obvinil USA z údajného poskytování finanční pomoci místním mexickým nevládním organizacím a institucím, které se otevřeně staví proti mexické vládě, a z hrubého zasahování do vnitřních záležitostí Mexika.

Tento druh „intervencionismu“ Spojených států neušetří ani jejich spojence. Od Snowdenových odhalení v roce 2013 až po poslední „úniky“ Pentagonu bylo opakovaně prokázáno, že Spojené státy bez rozdílu monitorují spojence, jako je Německo, Francie, Švédsko, Jižní Korea, Izrael a Ukrajina, a jsou skutečně světovou jedničkou v oblastech „monitoringu“ a „hackerským impériem“.

Kromě toho se Spojené státy také zapojují do konfrontace mezi tábory. Nelegální vojenská přítomnost USA v Sýrii přetrvává, krade ropu a jídlo, Japonsko prosazuje plán vypouštění kontaminované vody do moře… Historie i realita ukazují, že USA, Japonsko a další země jsou největšími narušiteli mezinárodních pravidel.

O světových záležitostech by měly diskutovat a řešit je všechny země dohromady a ne jen několik západních zemí, které si sami myslí, že reprezentují celý svět. Kdo porušuje mezinárodní pravidla? Tento „malý okruh zemí“ tvořící skupinu plnou antagonismů by se sám měl podíval do zrcadla.

(sve)/CRI