Město Olešnice nabízí nejen pro děti zajímavý cíl - muzeum strašidel. Vzniklo ve sklepení bývalé ledárny, kde se od zimy do letních měsíců uchovával led pro řezníky a olešnický pivovar. Sklepení bylo postaveno pod bývalým hřbitovem na počátku 19. století a od poloviny 20. století nebylo využíváno. Při prohlídce vás doprovází reprodukovaný výklad, hudba a strašidelné zvuky. Nové využití našlo sklepení otevřením muzea pověstí Olešnicka v r. 2003. Seznámíte se tak např. s místním Raráškem, Polednicí, Divoženkou, Nevěstou v rakvi, Zrádnou děvečkou, Světluškou apod. Autorem pověstí ve vyprávění je PaedDr. Zdeněk Peša, autorem figurín strašidel a postav Mgr. Blanka Kudová.

Vstupenky do muzea jsou k zakoupení v protějším infocentru (což je cca 50 m od muzea strašidel). V roce 2010 otevřelo město Olešnice také stálou výstavu historických vozidel a obrazů rodiny Hamerských. Expozice vznikla jako součást projektu modernizace kulturních zařízení podpořeného dotačně ROP Jihovýchod. Najdete jej na náměstí Míru v domě č.p. 25 pod kostelem a radnicí.

Expozice muzea strašidel

   NA SPRAVEDLNOSTI (Kat na pranýři)

Městečko Olešnice mělo mnoho privilegií udělených majitelem panství či panovníkem. Mělo též hrdelní právo. To spočívalo v pravomoci purkmistra a konšelů soudit hrdelní zločiny a rozsudky na území městečka vykonávat. V těchto dobách si sice olešničtí měšťané vydržovali ozbrojenou stráž, která bděla nad jejich bezpečím ve dne a ponocné hlídající v noci, avšak kata měla jen velká měst.

   NA SPRAVEDLNOSTI (žena na pranýři)

Mistr kat se svými pomocníky na vyžádání do Olešnice přijel, aby za nemalou odměnu rozsudek vykonal. Popravčí místo bylo na louce za Olešnicí, kde před zraky olešnických měšťanů dodýchal nejeden zločinec. Kruté tresty za hrdelní zločiny však doprovázely tresty mnohem častější, tresty, kdy se provinilec dopustil zlého činu proti cti některého občana. Proto nebylo ničím nezvyklým, když u kostela stála na pranýři vystavena posměchu lidí mnohá klevetivá osoba. To, že se jedná o osobu ženského pohlaví je shoda opravdu náhodná. Nebo není?

     NEVĚSTA V RAKVI

POLEDNICE 

                          Kopce strmě se zvedající nad Moravskou stranou dostaly název Moravské Vrchy. 

Říkalo se jim zkráceně „Vrchy" a chodilo se za Vrchy - později tedy na „Závrší". Říkalo se, že právě tam tancují divoženky - divé ženy. Zde na vzdáleném místě od lidí měly klid ke svým rejdům. Klid rušili jen čas od času lidé na Klimentově poli nebo ženské, jdoucí s klestím či na houby. To se pak divoženky stáhly hlouběji do lesa.

Závrší se probudilo do krásného rána, kterým přichází pracovat na pole skupinka žen z Olešnice. Na kraji pole se zastaví. Mladá maminka nejdříve nakrmí své dítě - holčičku. Děvčátko je nakrmeno, spí na kraji pole a matka s ostatními pleje len. Čas od času pohlédne k dítěti a pak pokračuje v práci. Zvláště dnes je nepokojná, srdce ji drtí podivné tušení neštěstí.

Ještě jedna žena svírá toho rána v náručí dítě. Dítě s velkou hlavou, vyboulenýma červenýma očima a malým tělíčkem. Místo povijanu je zabalené v pytlovině a zrovna teď nekřičí, usnulo vysílené křikem a hladem. Matka tohoto tvorečka je shrbená a pokřivená osoba oděná v cárech, celá ušpiněná. Zpod špínou zčernalého šátku pod popelavými vlasy blýskají zlé oči. Skryta keři na kraji lesa sleduje olešnické ženy a žádostivě pozoruje šípkový keř. Ne keř, ale spící dítě v povijanu.

Zatím na poli pokročily ženské už hodně daleko, však bude poledne. Tak dost, půjdeme k obědu. Pomalu se ženské blíží k mezce, až na mámu. Ta se těší na polaskání s dceruškou. Jak to, že v dálce nesvítí bělostný povijan? Zrychlený krok se mění v běh a na jeho konci hrůza.

Na plachetce leží zpola holé snědé dítě zabalené v pytlovině. Vyděšená matka vykřikne a výkřik probudí cizí děvčátko. Odpovídá děsivým křikem a v jeho veliké hlavě se otevírají vyboulené načervenalé oči. To už přiběhly ostatní, aby podepřely zoufalou matku. Divá žena, to divoženka vyměnila dítě.

Dlouho do noci pátrali mužové s pochodněmi po lese, až se všichni vrátili zpět do Olešnice. Nešťastní rodiče doufají v druhý den. Zatím dítě s velkou hlavou ze soucitu nakrmili, umyli a oblékli.

Dítě divoženky vyrůstalo u obou rodičů. Cizí děvče jim nebylo k radosti. Pro všechny bylo vysvobozením z mnoha trápení, když tohle dítě divoženky v mladém věku odešlo na věčnost.

Vedle divoženek se dříve v hlubinách lesů objevovaly i polednice. Od divoženek k nerozeznání, za zlé činy navždy vyloučené z družiny víl, kam dříve patřily. Z lesů vycházely a do lidských obydlí nakukovali v pravé poledne, aby kradly děti.

Skupinu zlovolných ženských bytostí doplňují čarodějnice. Ty se lidem nevyhýbaly, naopak zajišťovaly si u nich obživu. Protože kouzlily, dokázaly i léčit, vyhledávaly je mladé panny pro získání elixíru lásky, staré báby pro elixír mládí. Hospodáři k nim chodili pro léky pro dobytek a závistivci a zlolajníci pro své podlé kousky na sousedy. Dopravním prostředkem bylo čarodějnicím koště, místem jejich setkání nejvyšší kopce v okolí za měsíčných nocí.

    RARÁŠEK 

To by musel být chalupník hluchý, aby tyto zvěsti neslyšel a přestože nic ze skřítkem přinesených věcí z domu nevynesl, začali lidé po něm divně koukat. Poručil tedy ženě, že musí skřítkovi domluvit. Ta také nechtěla mít oplétačky s rychtářem, a tak vyrušila skřítka přímo při jídle. Ten vztekle prskl a zle se zaškaredil. Chalupnice se však nedala a hned se do skřítka pustila, že prý jsou slušní lidé a že nechtějí žádné kradené věci. Co však bába chalupnici neřekla, bylo to, že skřítek je prchlivý a mstivý. Rozzuřený skočil po chalupnici a zle ji škrábal. Ta začala křičet a přivolala chalupníka. Jenom s jeho pomocí koštětem zahnali skřítka na půdu a pak šli vyděšení spát.

Vše se obrátilo naopak. Úrodu zničila voda a zbytek zrna myši. Brambory shnily, kravka zhubla a dávala jen málo mléka. Tak bylo zjara hůře než loni. Tehdy se rozhodli z Olešnice odejít.

Tak se stalo, dům prodali a jednoho večera dorazili do nového domova. Vůz zatlačili do stodoly, do seknice nastlali něco slámy a šli utrmáceni dlouhou cestou spát. Jaké bylo zděšení všech, když ráno uslyšeli křik panímámy. Všichni se vyhrnuli na dvůr a tam - po dvoře si pyšně vedle omdlelé chalupnice vykračuje černé kuře s divýma očima a hlasitě se chechtá.

    SVĚTLUŠKA

Cizí hosté se mládenci posmívali, že prý v ústupské hospodě musel pořádně přebrat, když si teď takto vymýšlí. Místní však a zvláště ti starší se mládenci neposmívají. Berou ho mezi sebe, rychle přistrčí kalíšek kořalky, aby se vzpamatoval. Hospoda zmlkla a starý ponocný hlavně pro cizí posměváčky vypráví příběh dva roky starý.

Jedné noci se ztratil v Olešnici nakvartýrovaný francouzský voják a jeho utonulé tělo se po týdnu našlo v rákosí u břehu rybníka. Tehdy se už pluk hnul z Olešnice, a tak jen ponocný a rychtář s doktorem, který dělal překladatele, slyšeli výpověď dvou vojákových druhů před plukovníkem o tom, jak se jim každé ráno poslední dny chlubil, že celou noc protancoval s nádhernými zpívajícími dívkami, které jej obklopeny světýlky, po půlnoci zvaly k tanci na loučce u rybníků.

Plukovník se vojácky zasmál, že je to věc nemožná, že se patrně podroušený voják utopil, protože neuměl plavat. Oba vojáci raději už neříkali, že jejich druh byl bretaňský rybář, a olešničtí, ti věděli své...

V našich krajích se vypráví, že na rozdíl od bludiček, byly poblíž močálů a vodních ploch další, tentokrát hodné bytosti. Těm se říkalo světlušky. Někdy měly podobu světýlek mihotajících se nad mokřady, jindy podobu dívek, které zbloudilé pocestné vyváděly z nebezpečných močálů a zachraňovaly tak jejich životy.

Období: květen - září

Akuální a podrobnější informace na www.olesnice.cz/olesnicke-muzeum-strasidel

ADRESA:

Olešnické muzeum strašidel

Infocentrum, prodej vstupenek do muzea strašidel 

náměstí Míru 21

679 74 Olešnice

  Mapa - Jižní Morava - Moravský kras a okolí - Olešnické muzeum strašidel